Nepravé je přirozené

Jak duše skrývá své autentické poklady

Autor : Artho Wittemann

  

Pojem autenticity je v naší společnosti všudypřítomný. To pravé, původní, esenciální a opravdové: všude se to vyžaduje, slibuje a nabízí. Zatímco náš svět je stále umělejší a komerčnější, vyznávání se k opravdovosti začíná být stále hlasitější.

Je v tom rozpor? Toužíme po opravdovosti právě proto, že je všechno čím dál umělejší? Jsme jen oběťmi obchodníků, kteří nám namlouvají, že náš hlad po lásce dokáží ukojit hamburgerem? Nebo máme snad právě tuhle podivnou směsici opravdové umělosti a umělé opravdovosti rádi? A jak to celé souvisí s naší „pravou“ lidskou podstatou?

 

 

„Zatímco ostatní se snaží slíbit všechno, my slibujeme jen jediné. Nejosobnější, nejkrásnější a nejlidštější pocit ze všech: Radost“.

Tento text nestojí v programu žádného terapeuta, náboženského uskupení nebo osvíceného. Stojí na internetových stránkách BMW. Dále to pokračuje doslova takto: „Radost je BMW“. Nestojí tam: BMW dělá radost, nebo aspoň: BMW je radost. Ne: Radost sama je BMW.

BMW zcela nepokrytě říká: Vezmeme nejlidštější pocit ze všech a bez dalšího vysvětlování jej postavíme na roveň s naší automobilovou značkou. Vlastníme ten pocit; nárokujeme si jej pro sebe a každý si jej u nás může koupit.

 

Většina lidí by souhlasila s výrokem, že radost je původní, opravdový pocit. Tak jako láska, vztek, strach, blaženost a další stavy, patří radost k archetypálním pocitům. Mohou se člověka zmocnit tak hluboce, že je ochoten zapomenout na veškeré bezpečnostní brzdy, kalkuly a strategie, aby se zcela oddal víru a lákadlu tohoto jediného prožitku. V takovéto čistotě a hloubce jsou pocity opravdové.

 


Rezignace, ironie nebo hloupost?

a look inside

 

Proti kampani BMW nikdo nekladl žádný odpor, nikdo si nestěžoval. Ale proč ne? Na tuto otázku existuje více možných odpovědí.

Možná se nacházíme v kolektivní rezignaci; ve stavu všeobecné kolektivní přetíženosti. Jsme příliš unaveni, než abychom se bránili. Ze všech stran jsme bombardováni tvrzeními, která sice vnímáme jako nepravdivá, ale proti nimž nemůžeme nic udělat. Ať už se podíváme kamkoli, všude jsou nám podsouvány hluboké pocity radosti. McDonalds prostě tvrdí: Miluji to. Nemůžeme jít do každé pobočky McDonalds a protestovat proti tomuto výroku. Můžeme se jen držet zpátky, což ale McDonalds vzhledem ke svým narůstajícím tržbám asi nepostřehne. VW: Z lásky k autům. Alpha Romeo: Bílý žár. Peugeot: Zachyťte pocity jara. Pauza k nadechnutí: Produkt od Lufthansy. Kde by tu měl člověk začít?

 

Možná to ale vůbec není únava nebo rezignace, proč se tváříme tak lhostejně vůči těmto podivným výrokům. Možná už jsme za tu dobu dobří v tom, nebrat prostě reklamní slogany vážně, a tak v nás tak okatě zvrácený výrok jako ‚Radost je BMW’ už nevyvolá žádnou reakci. S elegantním ironickým odstupem se odvracíme od reklamy, která se snaží zneužívat naše pravé city. Už známe pravidla; víme, jaká hra se tu hraje a zůstáváme tajnými vítězi. Jsme si jisti, že jsme na tu autenticky vyhlížející návnadu vůbec neskočili. Oblékneme si tričko, které bylo už při koupi seprané, a na hrudi má tučný nápis ‚authentic wear’, a usmíváme se, protože víme, že ve stejném okamžiku mají toto identické tričko na sobě miliony dalších lidí. Miliony identicky-autentických triček.

 

Rezignace (‚vždyť je to stejně k ničemu’) nebo ironický odstup (‚stejně mě nedostanete’) možná vysvětlují náš trpný postoj, kdy stojíme s pokrčenými rameny. Možná je to ale všechno mnohem jednodušší; možná jsme všichni jen příliš hloupí, než abychom ten trik skutečně postřehli. Možná jsme přeci jen primitivní, pudy ovládaní primáti, kterým stačí podržet před nosem banán, a oni po něm sáhnou. A když jsou pravé banány moc drahé a nákladné, vystačí ke spuštění reflexu natažené ruky třeba i zářivě žluté atrapy. Čím falešnější atrapa, tím levnější výroba; čím pravdivější vzhled, tím efektivnější účinek. Moderní technika umožňuje obojí: absolutně opravdově působící levnou kopii.

Ale kromě rezignace, ironického odstupu a hlouposti existuje ještě čtvrtá možnost, kterou bychom měli vzít vážně v úvahu: Nejsme vůbec klamáni. Dává se nám přesně to, po čem toužíme, a tato touha je přirozená. Všechno je přesně tak, jak to chceme a potřebujeme.


Láska roláku

 

Na podzim 2009 rozdával mnichovský módní dům Konen drahý reklamní prospekt na kašmírové svetry. Velmi pěkná mladá dáma předvádí na fotografii na obálce, že takovýto svetr si není třeba ani oblékat, aby nám v něm bylo teplo. ‚Svádějte svou kůži’ stojí vedle fotografie. Ta mladá dáma nás na dalších 20 stranách provádí katalogem a vedle jejích fotek najdeme malé milostné dopisy. Nepocházejí však od této mladé dámy; ne, jsou to kašmírové svetry samy, kdo svá slova směřuje přímo k naší kůži. ‚Milovaná kůže’, stojí tam například, ‚bez tebe nejsem nic, má vlákna jsou ztracená a bezvýznamná, můj kašmír leží zničený na podlaze. Vezmi si mě domů a udělej ze mě ten nejšťastnější svetr na světě. S láskou, Tvůj rolák.’

Představme si, že to je přesně to, co chceme: hluboká milostná vyznání od roláků, lidské city od automobilů, věrnou lásku k fast foodu. Představme si, že umělé pravé je nám mnohem blíže, než opravdové pravé. A představme si, že důvod pro to nespočívá ani v naší rezignaci, ani naší otupělosti, ani v naší primitivitě, ale v naší autentické povaze. Touto stopou se nyní budeme zabývat více do hloubky.

 


Hledání svého pravého Já

Diagnóza a popis lidského odcizení v moderní společnosti není samozřejmě nic nového. Ztrátu původního již poznalo mnoho lidí a stěžuje si na ni. Padlo i mnoho hodnotných návrhů, jaká opatření by tento vývoj mohla zvrátit.

Sigmund Freud zavedl hned na začátku moderní psychologie myšlenkové schéma autentického: Ono (Id) v jeho modelu reprezentuje původní, civilizačními pravidly a tlaky neomezené impulzy a pudy. Když Freud doporučoval, aby mladí lidé měli sex dovolený už před svatbou, sklidil masivní protesty. Ve své době byl odvážným bojovníkem za osvobození přirozených impulzů. Celá jeho metoda léčení je založena na myšlence zvrácení potlačování těchto impulzů a integrování je do Vědomí Já.

Tomu však podle Freudova pojetí stálo v cestě Superego jako protihráč Idu. Superego nebere autentická hnutí v potaz; záleží mu jen na tom, abychom se co nejtišeji přizpůsobili požadavkům společnosti a bezohledně tomu obětuje upřímné a pravdivé impulzy Idu. Důsledkem toho je pak odcizení sama sobě a neurózy.

Tento dualismus velmi ovlivnil naše chápání vnitřní dynamiky psýché. Od dob Freuda se domníváme, že Opravdové a Nepravé jsou dva opačné antagonismy, které spolu bojují. Toto přesvědčení se projevuje v nesčetných psychoterapeutických a duchovních naukách.
Někteří hledají pravé Já ve vitální síle vyjádření, někteří v tvrdohlavém sebe-prosazení a jiní v nadosobní transcendenci. Téměř vždy však považují Opravdové za ohrožené vnitřními a vnějšími tlaky, které je třeba uznat a překonat.
Odráží však takový pohled skutečné poměry?

 


Řasovník rozedraný a jeho bratři

 

Živou přírodu rádi uvádíme jako vzor nezměněného autentického způsobu života. Nejsou snad zvířata a rostliny úplně sami sebou? Neukazují nám úžasným způsobem, jak vypadá původní způsob života? Snadno zde přehlédneme, že se zvířata a rostliny nacházejí v neustálém boji o přizpůsobení a o přežití.

Vezměte si třeba řasovník rozedraný: Vypadá jako stará rozcupovaná řasa a proto se na něj ani nikdo nehrne, aby ho sežral. Svým vzhledem popírá nejen svou původní přirozenost ryby; navíc ještě dělá, jako by tu vůbec nebyl. Jeho krytí je geniálně inteligentní.

Je řasovník autentický? Nebo chce být ze svého krytí osvobozen? Trpí tím, že mu jeho „hadrovitá“ strategie znemožňuje rychlé plavání a elegantní vzhled jiných ryb?

 

Anebo je to spíše tak, že řasovník ukazuje svou autentickou povahu právě svou krycí strategií? Maskování (řasa) a to skutečné (ryba) by pak nebyly dvě zásadně rozdílné věci, které jsou ve vzájemném sporu a soutěžení, ale vzešly by ze stejné původní vůle, vůle žít a obstát v nepřátelském světě. Řasovník může být na své řešení hrdý a bude na něm dále pracovat. Možná mu malý nový pohyb nabídne rozhodující výhodu, která urychlí unášení v proudu, aniž by ho prozradila. Nebo nový barevný odstín, díky němuž bude mezi okolními řasami ještě více k nerozeznání.

Živá příroda je prodchnutá touto geniální a nevědomou inteligencí, tak jak ji ukazuje řasovník. Neuvěřitelné strategie živočichům dovolují přežít a dále se rozvíjet.

Na tomto příkladu vidíme, že autenticita není v přírodě samozřejmostí. Když je to nutné a možné, udělají se zvířata naprosto neviditelnými, dělají, že jsou mrtvá, nebo imitují jiná zvířata nebo dokonce předměty. Tato proměna je řešení, triumf přežití. Proč by to v psyché člověka mělo být jinak?

Když se na věci díváme takto, Opravdové a Nepravé už nejsou protihráči, protože pocházejí ze stejného zdroje. Jsou projevem inteligentní, ale nevědomé vůle, která pozná, že je ve své původní formě ohrožena a vše nyní sama vsadí na to, aby si vyvinula novou formu, která ji ochrání. Na tuto ochranu je hrdá. Nečeká na to, že ji z ní někdo osvobodí. Čeká maximálně na to, až někdo pozná inteligenci a genialitu jejího řešení.


Vnitřní zdroje

Když nezaujatě nahlížíme na psýché, vidíme, že dělá přesně to samé jako řasovník: dokáže svůj vzhled změnit až k nerozeznání, dokáže se zcela přizpůsobit svému okolí a dokáže se také úplně umrtvit. Má obrovský repertoár triků a stále se učí nové. Jak ale toto umění proměny souvisí s tím, co v sobě vnímáme jako to Opravdové, Pravé, Autentické?

Najít odpověď na tuto otázku není snadné. Záleží to právě na schopnosti psýché zmást každého, kdo se k ní přiblíží, celým množstvím triků, rozptýlit jeho pozornost a držet si ho v určité vzdálenosti, aniž by k tomu bylo zapotřebí sebemenšího vědomí.

Freud z této podvědomé rezistence vyvodil, že je nemožné hlubiny duše prozkoumat přímo a systematicky. Povýšil tedy výklad viditelných fenoménů – jako jsou sny, vzpomínky nebo chování – na ústřední nástroj psychoanalýzy.

Freud vycházel z toho, že viditelné fenomény psýché vycházejí ze tří různých zdrojů –ego,id,superego. Ego považoval za vědomou a rozumnou složku duše, id za zdroj pudovosti a nezformovaných impulzů, superego za instanci společenských pravidel a požadavků. Freud tedy od počátku přikročil k „onálepkování“ zdrojů. Připsal jim určité vlastnosti, které sice znějí uvěřitelně, které však, jak se sám domníval, není možné přímo prozkoumat a ověřit.

O kolik elegantnější a přímočařejší by to bylo, kdybychom mohli hlubiny vnitřního světa procestovat, abychom prozkoumali jejich vnitřní souvislosti. Abychom toho dosáhli, stačí, provést jen malou změnu Freudova výchozího bodu: Ponecháme si jeho základní myšlenku o různých zdrojích, vystříháme se však toho, abychom těmto zdrojům od počátku připisovali určité vlastnosti. Přiznáme si, že podle viditelného povrchu ještě nemůžeme zdrojům porozumět. To nám dá svobodu přijmout povrch zdroje takový, jaký je, aniž bychom z toho museli vyvozovat předčasné závěry o jeho hloubce.


Když chytíme řasovník, nezavoláme tedy: Jé, řasa! A nezavoláme ani: Jé, ryba převlečená za řasu! Řekneme pouze: Vypadá to jako řasa – dokážu to taky?

 


‚Stejný k stejnému’

Když chce člověk zjistit, jaké zdroje v něm nevědomě působí, může to s trochou vnější podpory zcela přímo a systematicky prozkoumat.

Potřebuje k tomu protějšek, průvodce se speciálními schopnostmi. Tento průvodce musí být schopen se mu naprosto otevřít, zcela pochopit povahu jeho chování a pak se mu velmi připodobnit, aniž by z toho cokoli vyvozoval. Když tedy člověk řekne: „Je hezké tě vidět!“, odpoví třeba jeho protějšek velmi podobným způsobem: „Ano, také mám radost, že tě vidím!“. A pak se může rozvinout dialog mezi dvěma podobnými, na základě přístupu ‚Stejný k stejnému’. Budeme předpokládat, že výrok klienta vychází z opravdu srdečného zdroje, který se upřímně raduje, že průvodce vidí. Průvodce pak odpoví z přátelského zdroje v sobě a zanedlouho tu máme dva lidi, setkávající se v srdečné sounáležitosti. Oba cítí otevřenost, blízkost a důvěru.


To zní asi všechno zatím velmi normálně a povědomě. Průvodce však nyní provedl rozhodující změnu paradigmatu. Už ho nezajímají slova a obsahy klienta. Zajímá ho především zdroj, z něhož tato slova vycházejí. Tato změna paradigmatu je rozhodujícím elementem, který setkání naprosto změní.

 


Vztah versus obsah

 

Průvodce tedy napodobí svůj protějšek a v této podobnosti setrvává. Projevuje ji dokonce intenzivněji než sám klient. V našem případě bude ještě o maličko srdečnější než jeho protějšek. Ale nejen slovy! Jeho gesta, mimika, postoj, emoce, jeho vnitřní obrazy, ba dokonce jeho energetické pole se zhustí do této konkrétní srdečnosti, kterou mu nabízí klientův vnitřní zdroj. Vytvoří fenomén rezonance a výsledkem je velice jednoznačný, intenzivní vztah mezi dvěma navzájem si podobnými.

Něco, co možná na první pohled působí jako trik, je ve skutečnosti umění vyžadující ze strany průvodce hodně rozvoje, jasnosti a cviku. Nemá nic společného s imitováním, dokonce ani s oněmi běžně známými formami pacingu nebo zrcadlení. Úspěšnost zcela závisí na vnitřní svobodě, jíž průvodce dosáhl ve svém vlastním systému. Neboť jeho vlastní vnitřní zdroje musejí být ochotné se co nejjednoznačněji a nejintenzivněji otevřít svému protějšku a vyhledat tento kontakt z vlastního impulzu.

Připomeňme si: Maskování, nejednoznačnost, matení jsou univerzální, geniální a nevědomé strategie. Terapeuti tu nejsou žádnou výjimkou. Jejich vlastní vnitřní zdroje se chránily právě tak dobře a nenápadně. Stejný-k-stejnému je obrovskou výzvou k tomu, abychom se vzdali této ochrany a vztahovali se jednoznačně, aniž bychom věděli, kam to povede.

Toto umění tedy není možné stvořit jen tak vůlí. Když se však kontakt zdaří a rezonanční fenomén začne plynout, děje se několik rozhodujících věcí současně: Vzniká intenzivní kontakt, velká jednoznačnost a bdělá pozornost, v níž je možné vnímat i ty nejmenší změny. Co to znamená pro vnitřní zdroj, o nějž jde? Nemůže už uhýbat. Stojí ve středu pozornosti a někdo se na něj jednoznačně a v malých krůčcích naciťuje a přitakává mu. Následuje jej v každém dalším pohybu a prohlubuje jej. Nemá být přeci nijak měněn, ba ani pochopen, ale jen poznán a posílen ve svém momentálním bytí tak, jak je.

 


Vrstvy

a look inside

 

V našem příkladě začíná pomalu srdečná náklonnost trochu ochládat. Nejdřív neznatelně, pak stále jasněji, nálada zdroje mění kvalitu. Není zvyklý, aby k němu někdo přistupoval tak neoblomně a za pomoci jeho vlastních prostředků. Normálně má protějšek z náklonnosti chvíli radost a pak se začne věnovat obsahům, které vnese do hry. To může být cokoli, co se právě nabízí: od počasí, přes průběh terapie až po aktuální společenské otázky. Každá z jeho snah přivést do středu pozornosti nějaké téma však nyní končí zpátky u něj samotného a u toho, jak to dělá. Nejdříve začne být nervózní, pak se bude bránit, a nakonec otevřeně odmítat.

 

Průvodce jej v tom opět následuje, vždy v těsném spojení se samotným zdrojem, odpovídaje vždy podobným způsobem a přitakávaje změně nálady. Srdečnost se promění v nervózní stažení se do sebe, stažení se promění v tísnivé mlčení a z tísnivého mlčení se stane silně odmítavá nadřazenost. A nakonec, po mnoha hodinách, se zdroj ukáže ve své vlastní, původní a zásadní formě: jako přímý, průbojný, sebevědomý, vážný a jednoznačně usuzující muž – přesně ty vlastnosti, které tento člověk v životě bolestně postrádal. „Jsem pořád moc vstřícný, nedokážu se prosadit“, byla jeho první slova na počátku procesu.

 

„Musel jsem skrývat svou moc a své mínění!“ byla slova vnitřního zdroje, když se poprvé odvážil ukázat se ve své nezměněné formě. „Kdybych své mínění býval nemaskoval přívětivostí a stažením se do sebe, myslím, že bych ty útoky nepřežil.“


Sebepotlačení

a look inside

 

Byl to tedy zdroj samotný, kdo skrýval své průbojné, sebevědomé, vážné a jednoznačné kvality pod vrstvami neškodně srdečných, do sebe stažených a pohrdavých postojů a celého množství různých obsahů. Byla to jeho záchrana, jeho řešení vůči masivně nepřátelskému okolí.

Nedošlo tu k žádnému potlačení impulzu Superego. Potlačení vzešlo ze stejného zdroje jako impulz. Zdroj sám se chránil před nepřátelským zásahem. S nevědomě geniální inteligencí našel způsob, jak se ukrýt a nenabízet už žádnou plochu k napadení. Tak jako řasovník nabízel neškodné, nic-neříkající, zavádějící a mnohoznačné vzezření. Jeho esence, původní schopnosti a hodnoty tak byly ochráněny před útoky.

Vedlejší účinky tohoto potlačení byly samozřejmě rozsáhlé. Veškerá průbojnost vnitřního zdroje, jeho jednoznačnost, schopnost vlastního úsudku a rozhodnost už nebyly přímo k dispozici. Tam, kde by - dle své přirozenosti – prostě jen důrazně řekl ne, musel teď provádět složité manévry přátelského odvádění pozornosti. Tam, kde by se – dle své přirozenosti – vydal jednoznačnou cestou, musel teď jen bezcílně proplouvat.

 

Co by však udělal, kdybychom mu kladli na srdce, aby se přece jen trochu trénoval v jednoznačnosti, vymezení se a v sebeprosazení? Nejdříve by tento návrh v souladu se svým maskovacím uměním akceptoval, rozsáhle prodiskutoval, a pak by jej nevysvětlitelným způsobem nechal „vyšumět“ do ztracena. A radoval by se z tohoto úspěchu.


Velký „deal“

a look inside

 

Téměř všechny naše vnitřní zdroje prošly podobným procesem sebe-potlačení. Pohřbily svou esenci, své původní a jednoznačné schopnosti pod vrstvami maskovacích postojů a obsahů. Činily tak se stejnou slepou, ale geniální inteligencí, která očividně působí ve všech živých tvorech. Nevědomě zažily a pochopily, že to Vlastní, Jednoznačné a Pravdivé v tomto životě nebude odměněno, ale že se z něj dříve či později stane místo k napadení pro všechny, kdo se chtějí prosadit nebo sledují jiné cíle.

Když výše zmíněným způsobem systematicky prozkoumáme vnitřní systém člověka, najdeme v něm 15-20 takovýchto zdrojů. Některé jsou pro svět viditelné (alespoň se svým maskováním), jiné se zcela zanořily do hlubin vnitřního světa. Jeden po druhém je můžeme poznat a prozkoumat od povrchu až po jejich esenci.

 

Čím déle se jimi zabýváme, tím je jasnější, jak vnitřní zdroje vítají všechny nabídky pomáhající jim udržet si od sebe svět, život a lidi v určité vzdálenosti, a přesto se jich stále trochu účastnit. Televize, kino, internet, reklama, auta, zájezdy a jídlo „z pytlíku“ přesně odpovídají jejich základnímu řešení: Dávají pocit živosti a drží si přitom odstup. Dají lásku a přitom nechají na pokoji. Pojednávají o pravdě, aniž by se jí dotkly.

 

To, že má radost - „nejosobnější, nejkrásnější a nejlidštější pocit ze všech“ – stejný význam jako BMW, že nám svetry píší milostné dopisy, že pauzy na nadechnutí jsou produktem Lufthansy – naše vnitřní zdroje se svými nevědomými maskujícími postoji velmi vítají. Pomáhá jim to v jejich snaze ochránit si to nejcennější, svou nepozměněnou oduševnělou autentickou vůli tím, že ji skryjí odváděním pozornosti a dokonale vytvářenými kopiemi. Slibuje jim to, že budou jejich poklady chápané, a přesto ponechané na pokoji.

Existuje univerzální dohoda, takový velký „deal“, mezi vnitřními zdroji a výrobci těchto virtuálních radostí. Navzájem se potřebují. Nepravé je přirozené. Když to budeme chápat, budeme také vědět, kde máme hledat to Pravé.

 


Sebepotlačení

a look inside

 

Byl to tedy zdroj samotný, kdo skrýval své průbojné, sebevědomé, vážné a jednoznačné kvality pod vrstvami neškodně srdečných, do sebe stažených a pohrdavých postojů a celého množství různých obsahů. Byla to jeho záchrana, jeho řešení vůči masivně nepřátelskému okolí.

Nedošlo tu k žádnému potlačení impulzu Superego. Potlačení vzešlo ze stejného zdroje jako impulz. Zdroj sám se chránil před nepřátelským zásahem. S nevědomě geniální inteligencí našel způsob, jak se ukrýt a nenabízet už žádnou plochu k napadení. Tak jako řasovník nabízel neškodné, nic-neříkající, zavádějící a mnohoznačné vzezření. Jeho esence, původní schopnosti a hodnoty tak byly ochráněny před útoky.

Vedlejší účinky tohoto potlačení byly samozřejmě rozsáhlé. Veškerá průbojnost vnitřního zdroje, jeho jednoznačnost, schopnost vlastního úsudku a rozhodnost už nebyly přímo k dispozici. Tam, kde by - dle své přirozenosti – prostě jen důrazně řekl ne, musel teď provádět složité manévry přátelského odvádění pozornosti. Tam, kde by se – dle své přirozenosti – vydal jednoznačnou cestou, musel teď jen bezcílně proplouvat.

 

Co by však udělal, kdybychom mu kladli na srdce, aby se přece jen trochu trénoval v jednoznačnosti, vymezení se a v sebeprosazení? Nejdříve by tento návrh v souladu se svým maskovacím uměním akceptoval, rozsáhle prodiskutoval, a pak by jej nevysvětlitelným způsobem nechal „vyšumět“ do ztracena. A radoval by se z tohoto úspěchu.




Architektura vnitřního světa člověka

Autor: Artho S.Wittemann
320 Kč | 375 stran
ISBN: 978-80-87249-16-1

Kniha k zakoupení v Maitrea eshopu:
http://eshop.maitrea.cz/architektura-vnitrniho-sveta-cloveka

Nový obraz psýché – jednoznačný, hluboký a jímavý. Příma cesta k nevědomí – živá, obsáhla a účinná. Všechny aspekty lidství dostávají své přirozené místo a chaos psýché se nám před očima mění v organický systém vyznačujíci se logikou a láskou.
Kniha, která zpochybňuje zásadní psychologická a duchovní paradigmata: Můžeme nevědomí prozkoumat přímo, systematicky a do hloubky? Stačí, když podpoříme duchovní rozvoj? Kdy jsme jako lidé celiství? Čtenář doprovází na osobní i terapetické cestě čtyři velmi odlišné osoby. Dojemným, šokujícím a humorným způsobem se přitom odhaluje obraz duše jako živého vnitřního systému, který s velkou logikou, láskou a lidskostí utváří a organizuje sám sebe. Artho S. Wittemann,zakladatel Individuální Systemiky, paralelně s tímosvětluje výdobytky i slabé stránky psychologických a spirituálních modelů od jejich počátků po dnešní dobu: od Freuda, Junga, Assagioliho až po Voice Dialogue a Vnitřní Tým. V neposlední řadě je kniha angažovaným apelem, abychom světu samolibosti a konzumu navrátili celistvost a hloubku tím, že v sobě znovuobjevíme ženský, mužský, dětský, instinktivní i božský potenciál – což by mohlo být pro naše přežití rozhodující.

 

"Tato kniha mě zase o velký kus posunula na mé cestě k sobě. Doporučila bych ji každému, kdo hledá odpovědi na otázky, s nimiž si sám u sebe neví tak docela rady." - Bettina Großmann


we only use technically necessary cookies (no tracking or marketing cookies)